Tábor 1994 - Ztroskotání v Pacifiku

6.8.1994 - 20.8.1994


1. Co se psalo před táborem | 2. Co o táboře 94 napsala Želva? | 3. Anketa o táboře 1994 | Zpod želvího krunýře | Zpod želvího krunýře 1 | Zpod želvího krunýře 2 | Zpod želvího krunýře 3 |

↑ 1. Co se psalo před táborem

Haló! Tábor volá!
 Tak jako již každoročně se neúprosně blíží konec školního roku. S ním žel začne i smutnější část školního roku, kterou si lidé celkem pravdivě nazvali “PRÁZDNINY”. Zase bude “prázdno” v našem studentském životě. Zase nastane “prázdná” nuda všedního prázdninového dne. Rázem tatam budou dobrodružství školních lavic. Již nebude kde se proplétat záludným pralesem otázek zkoušejícího učitele. Dlouho se nám zase nestane abychom sbírali nádherné drahokamy v podobě jedniček. Nikdo nás zase dlouho nepoplácá desperátským způsobem po ramenou za dobrovolné přinesení pomůcek z kabinetu. Přijdeme i o fůru dobrodružných chvil strávených při učení nad knihami.

 Takhle nějak by mohl lkát na blížícím se koncem školního roku šprt nebo knihomol, který nikdy nepoznal radosti prázdninových měsíců. Skaut ale ví, že prázdniny nejsou trestem, ale odměnou za celoroční poctivou práci ve škole, a proto si jich náležitě cení a nepromrhá z nich ani minutu. Ať už bude u babičky na vesnici nebo s rodiči u moře, všude bude mít oči a srdce otevřené. Oči proto, aby viděl a poznával. Srdce proto, aby viděné a poznané správně pochopil. Skaut také ani o prázdninách nezapomene na to, co slíbil: “Každý den někomu prokázat dobrý skutek”.

Vyvrcholením prázdnin nás skautů z pětatřicítky bude tábor v
Matějovci. Zajisté se už každý z vás těší. Každý už jistě střádá plány o tom, s kým bude bydlet ve stanu, jaké nové hry a činnosti by na táboře mohl vyzkoušet.Také se možná, stejně jako já, těšíte na krásné letní večery strávené společně se svými kamarády, na nádherná letní rána se studící rosou a osvěžující rozcvičkou. Doufám, že se nám i letos podaří dokázat i našim maminkám, ale i sobě, že se dokážeme postarat i sami o sebe, že neumřeme hlady, nachlazením ani špínou. I když k posledně uvedené smrti neměli mnozí z nás daleko, ale to se snad letos zlepší.
Čekají nás také mnohé nástrahy a zkoušky, které nám bude klást moře, bouře, žraloci a jiná mořská havěť, ale o tom nám snad něco bližšího napoví naše přítelkyně želva.
Každému z nás bych také doporučil udělat si malou předtáborovou kuchařskou přípravku. Co to má být? Nic složitého. Občas oškrábat pár brambor, ukrojit a namazat pár chlebů na snídani a k nim uvařit čaj, uvařit polévku nebo pomoci v neděli mamince s hlavním chodem. A k čemu to bude dobré? Získáš nejenom potřebnou šikovnost, ale i cenné vědomosti. Pak budeš vědět jestli se nudle dávají do vroucí vody nebo do vody studené a budeš jistě vědět i proč.
Hlavním bodem posledního táboráku jsou vždy sliby. K tomu aby mohl člověk přistoupit ke slibu, je ale nutné složit nováčkovský stupeň skautských zkoušek. Doufám že pokud je ještě nemáš složené, již jsi se zapojil do jejich plnění ve své družině. Pokud je máš splněné, přihlas se u mne nebo u Pavla o další stupně těchto zkoušek. Jak je vidět pro ty co se na tábor těší je už teď činností víc než dost. A že se ti zdají málo dobrodružné? Pak tady věz, že v krizových situacích, které, když o nich čteme v teple svého pokojíčku, nazýváme “Dobrodružství“, se nejvíce uplatní ty nejzákladnější dovednosti a vědomosti. Když tyto získáš staneš se určitě jedním z nejlepších táborníků letošního tábora.
Přeji ti aby se ti to podařilo.
Ivan

↑ 2. Co o táboře 94 napsala Želva?

Milí trosečníci
Možná, že jste čekali , že se se mnou na táboře potkáte. I já jsem si to myslela. Ale
Pak se stala ta strašná věc. Můžu si za to sama. Ta moje zvědavost. Jednou v noci si to
tak plížím po táboře. Dělala jsem to častěji. Zjistila jsem totiž ,že v noci jste jiní než ve
dne. Ve dne je vás všude plno, samý smích, pokřik a skotačení. V noci zalezete všichni do
takových vaků, jste takoví zamlklí a nic s vámi není. Jen kousek kohouta koukal z týpí
ven. A jeden z vás měl asi dávat pozor, jestli nepřijdu. Sotva jsem někde zašustila, už po
mně svítil baterkou. Ale, že by za mnou přišel to né, někdy to vypadalo, jakoby mu potmě
nebylo moc veselo.
No a té noci se to stalo. Vlezu do týpí, kde spali vaši vedoucí, abych si půjčila něco
zajímavého na čtení. Padla mi do přední ploutve zrovna knížka přežili jsme v Pacifiku.
Nepřejte si vidět jak do mě hrklo, když jsem ve svitu lucerny, kterou jste mi hezky
nachystali u toho malého rybníčka, otevřela knížku a louskám:
“Sevřel jsem do pravé ruky ostrý nůž a přišlápl nohama obě přední ploutve, levou
rukou jsem přidržel zobák a pravačkou zabořil nůž do svraštělé kůže krku, hluboko do
páteře, a rychlými záběry zprava doleva jsem želvě přeťal krční žílu a tepnu..“
Dál jsem už samozřejmě nečetla, rychle zanesla knížku zpět a upalovala pryč.
Ráno jsem si dodala odvahy a šla okukovat tábor. Jedli jste takovou lepkavou kaši, nad
kterou mnozí ohrnovali nos. Asi už nic lepšího nemají, říkala jsem si. Co když mě uvidí, vezmou to strašlivou sekeru za srubem a budou se mi dobývat do krunýře.
Od té doby jsem se skrývala, jak jsem mohla. Hlavně přes den jsem byla velice
opatrná. Večer už to bylo lepší. To mi nehrozilo žádné nebezpečí. Dokonce mi ani nikdo
nepoplival krunýř zubní pastou, jako se mi to stalo, když jsem zabrousila na tábor světlušek, které tam byly před vámi. Ale nemyslete si, že jsem to byla já, kdo si šel
stěžovat, aby jim dali pokutu, na mou želví duši, né!
Škoda, že se odstěhoval Kája. Chtěla jsem se mu podívat na tu jeho nohu. Velice se
mi líbilo, jak jste ho nesli na nosítkách do tábora a jak mu to Zdeněk zašíval. Tak jste do
toho byli zabraní, že jste si nevšimli, že nakukuji. No, abych řekla pravdu,líbila se mi
hlavně ta příprava kolem toho. Bylo to skoro takové slavnostní. To samotné šití mi
připadalo takové odbyté. Po takové důkladné přípravě jsem čekala trochu víc než jen dva
stehy. Moje babička má mezi svými kořistmi takový pěkný strojek, kterým se prý zašívají ponožky. To by se. Tady hodilo. To by měl Kája zalátané na celý život. Ty dva stehy mu
určitě dlouho nevydrží. Zvlášť, když s tím za pár dní stál v brance.
Tím ale nijak nechci snižovat Zdeňkovo umění. Nevím, jestli ti víte, ale den před
Závěrečným fotbalovým utkáním vítězných Tarpanů proti vedoucím jsem zaslechla, jak
Se v týpí domlouvají, že nejdůležitější je brankář a že by měl zabrat co největší část
Branky. Pak šel Zdeněk za Jezevcem a začal mu něco dělat na zádech. Nevím co dělali
dál, protože mě zrovna kdosi vyrušil. Ale další den, jsem zahlédla kousek toho
fotbalového zápasu a nestačila jsem se divit, jak toho jezevce přibylo. V brance opravdu
už moc místa nezbývalo, nevím, kudy se tam ty dva góly mohly vlastně dostat?

↑ 3. Anketa o táboře 1994

Anketa o táboře 1994

Jako každoročně po skončení tábora měl každý na první schůzce možnost vyjádřit se k tomu,
Jak se letošní tábor povedl. Co se mu na něm líbilo a co ne. Které věci je. Dle jeho názoru, nutno
Zlepšit a které naopak jsou povedené. Jak tedy letošní tábor dopadl z pohledu jeho účasníků:
Ankety se zúčastnilo 23 táborníků, kteří na táboře byli celou dobu nebo nás alespoň navštívili s
Otcem Pavlem.

Na příštím táboře chce spát ve stanu 8 účastníků ankety, a v týpí 12. Oproti minulému roku je
tedy stav téměř nezměněn. Jeden z nás doufá, že na příští tábor nepojede.

Zahájení tábora byste si přáli začátkem prázdnin (12). Nejvíc (10) si přeje začít hned
1.července. Délka tábora? Čtrnáctidenní (10) nebo delší (9).

Denní řád v zásadě vyhovoval (16), i když někteří si stěžovali na změny programu popř. jeho
Dodržování a další nedostatek osobního volna (obojí 9). Jen jednomu z vás se zdálo, že často
Neměl do čeho píchnout a nudil se.

S budíčkem je to tak: vyhovuje (9), příliš brzy (7)., před budíčkem jsem už vzhůru (6).

Večerka dopadla mnohem lépe, vyhovovala 18 účastníkům tábora. Čtyři si stěžovali na přílišný hluk
po večerce. S rozcvičkou jsme dopadli lépe než loni, osmi vyhovovala a jen dva jsou zásadně proti
rannímu cvičení. Nejvíce příznivců má samostatné cvičení družin (13). Nad tímto číslem bych
vyjádřil svůj podiv, protože této možnosti využívali jen Tarpani, kterých bylo celkem sedm.

Hlídky nám letos fungovali celkem dobře, snad jen dvakrát došlo k nějakým vážnějším
Zádrhelům. Dokonce i nejmladší z nás znali hodiny a nepletli se při buzeni svých nástupců, přesto jen
Pěti se na hlídce líbilo , naproti tomu pět skautíků se na hlídce bojí a patnácti vadí noční vstávání.
Těmto patnácti nezbývá než poradit: nechoďte spát, jiná pomoc není. Nejvíce mě udivilo, že pouze
tři z vás slyšeli na hlídce podezřelé zvuky. Jak je tedy možné, že téměř každou druhou noc musel
někdo ze starých unavených vůdců vstát se svého vyhřátého lože a pročesávat okolí tábora. Že by to
dělali jen pro svoji potěchu. Nebo jsou snad náměsíční?

Vypadá to, že jsme letos polevili v hygieně. Jen devět lidí z vás si čistilo zuby alespoň jednou
denně, nohy si myli, byť jen jednou za tábor,pouze tři. Jeden tvrdí, že si je myl skoro vždy, (ha ha
ha) už ho vidím jak si je umývá před obědem (nebo, že by se před jídlem zásadně nemyl vůbec).

Co se týče kamarádství: dobře se ve své družině cítí čtrnáct lidí, stejně tolik mělo na táboře i
dost kamarádů, devíti z vás tábor dokonce pomohl k tomu, aby se s někým skamarádili, naproti tomu
osm kluků se ve svých kamarádech zklamalo a jednomu chyběli kamarádi vůbec. Čtyřem z vás se
alespoň trošku na táboře stýskalo.

V čem jsme se oproti minulému roku výrazně zlepšili je, žití podle skautských zásad. “Je
vidět, že jsme skauti“, říká patnáct respondentů, osm j e náročnějších (nebo pozornějších) a myslí si,
že se chováme jako všichni ostatní, Co se nám daří? Dva optimisté si myslí, že vše nebo skoro vše.
Jeden z nás je realističtější, ten si myslí, že se nám daří plnit polovina (?), ale hned sebekriticky
dodává, že se to pokusí zlepšit.

Velmi dobře jste hodnotili motlitbu a ranní slůvko. Dvaadvacet (slovy 22) z vás s nimi
vyjádřilo svou spokojenost, což jistě Pavla poťeší, deset si i během dne na něco ze slůvka vzpomene
nebo dokonce o něm popřemýšlí. Společná večerní motlitba, táborová novinka zařazená podle požadavků minuloroční ankety, je také dobře hodnocená (14). Pět z vás potřebuje ovšem více času
na svoji vlastní motlitbu. Liliový kříž mají jeho držitelé právem (16), ale dva z vás mají proti
jeho držitelům výhrady. Patnáct chce usilovat o získání liliového kříže nebo o jeho vyšší
stupně.

Společná četba je také již tradičně na výsluní vašeho zájmu (20), čtyřem, ale nevyhovovala
Pozdní hodina a chtělo se jim spát. Dvanáct by chtělo číst častěji. Snad zbývá jen dodat, že se
Sedmičku pokusíme dočíst během roku.

S jídlem bylo spokojeno devět strávníků. Čtyřem se zdály malé porce (nebo snad na ně
nevyšel přídavek poryče?).
0proti minulému táboru byl lepší: fotbal (3), motlitby (2), že by nebyl tak dlouhý, jídlo a doprava, byl tam Zdeněk, týpí a celotáborová hra. A naopak horší bylo: nebyly borůvky(2) a houby(2),




málo jsme chodili na výpravy, latrína , stezka odvahy a to, že na konci tábora bylo málo času
(bohužel, ten tábor někdo zbourat musí).
Na co budete rádi vzpomínat? Na celý tábor (4), na táboráky (3), zamyšlení, ostružiny,
Fotbal, posvátný běh, trosečnický den, noc v bivaku, vítězství Tarpanů ve fotbale a Pacifiku (asi jak
Kdo), rodinu (?).
Co některým z vás vadilo: bourání stanů, (2), a porič (2), nemoc, nepřipravenost (snad
tábora), služba, vápno na latríně (které ovšem způsobilo, že jsme na této latríně netrávili více času
než je nám milo), a zakončení celotáborové hry.
A konečně čemu všemu jsme se na táboře přiučili: vázat uzel dobrého skutku (3), dračí
smyčku nebo jiné uzly, obvazovat palec(2), prsty a zavazovat ruku (doufám, že nemá my mysli
pouta), poznávat některé houby a s Bobrem zvířátka, bivakovat a bydlet v týpí, rozdělávat oheň křesadlem a konec konců všechno možné.

↑ Zpod želvího krunýře

Milí trosečníci
Možná, že jste čekali , že se se mnou na táboře potkáte. I já jsem si to myslela. Ale
Pak se stala ta strašná věc. Můžu si za to sama. Ta moje zvědavost. Jednou v noci si to
tak plížím po táboře. Dělala jsem to častěji. Zjistila jsem totiž ,že v noci jste jiní než ve
dne. Ve dne je vás všude plno, samý smích, pokřik a skotačení. V noci zalezete všichni do
takových vaků, jste takoví zamlklí a nic s vámi není. Jen kousek kohouta koukal z týpí
ven. A jeden z vás měl asi dávat pozor, jestli nepřijdu. Sotva jsem někde zašustila, už po
mně svítil baterkou. Ale, že by za mnou přišel to né, někdy to vypadalo, jakoby mu potmě
nebylo moc veselo.
No a té noci se to stalo. Vlezu do týpí, kde spali vaši vedoucí, abych si půjčila něco
zajímavého na čtení. Padla mi do přední ploutve zrovna knížka přežili jsme v Pacifiku.
Nepřejte si vidět jak do mě hrklo, když jsem ve svitu lucerny, kterou jste mi hezky
nachystali u toho malého rybníčka, otevřela knížku a louskám:
“Sevřel jsem do pravé ruky ostrý nůž a přišlápl nohama obě přední ploutve, levou
rukou jsem přidržel zobák a pravačkou zabořil nůž do svraštělé kůže krku, hluboko do
páteře, a rychlými záběry zprava doleva jsem želvě přeťal krční žílu a tepnu..“
Dál jsem už samozřejmě nečetla, rychle zanesla knížku zpět a upalovala pryč.
Ráno jsem si dodala odvahy a šla okukovat tábor. Jedli jste takovou lepkavou kaši, nad
kterou mnozí ohrnovali nos. Asi už nic lepšího nemají, říkala jsem si. Co když mě uvidí, vezmou to strašlivou sekeru za srubem a budou se mi dobývat do krunýře.
Od té doby jsem se skrývala, jak jsem mohla. Hlavně přes den jsem byla velice
opatrná. Večer už to bylo lepší. To mi nehrozilo žádné nebezpečí. Dokonce mi ani nikdo
nepoplival krunýř zubní pastou, jako se mi to stalo, když jsem zabrousila na tábor světlušek, které tam byly před vámi. Ale nemyslete si, že jsem to byla já, kdo si šel
stěžovat, aby jim dali pokutu, na mou želví duši, né!
Škoda, že se odstěhoval Kája. Chtěla jsem se mu podívat na tu jeho nohu. Velice se
mi líbilo, jak jste ho nesli na nosítkách do tábora a jak mu to Zdeněk zašíval. Tak jste do
toho byli zabraní, že jste si nevšimli, že nakukuji. No, abych řekla pravdu,líbila se mi
hlavně ta příprava kolem toho. Bylo to skoro takové slavnostní. To samotné šití mi
připadalo takové odbyté. Po takové důkladné přípravě jsem čekala trochu víc než jen dva
stehy. Moje babička má mezi svými kořistmi takový pěkný strojek, kterým se prý zašívají ponožky. To by se. Tady hodilo. To by měl Kája zalátané na celý život. Ty dva stehy mu
určitě dlouho nevydrží. Zvlášť, když s tím za pár dní stál v brance.
Tím ale nijak nechci snižovat Zdeňkovo umění. Nevím, jestli ti víte, ale den před
Závěrečným fotbalovým utkáním vítězných Tarpanů proti vedoucím jsem zaslechla, jak
Se v týpí domlouvají, že nejdůležitější je brankář a že by měl zabrat co největší část
Branky. Pak šel Zdeněk za Jezevcem a začal mu něco dělat na zádech. Nevím co dělali
dál, protože mě zrovna kdosi vyrušil. Ale další den, jsem zahlédla kousek toho
fotbalového zápasu a nestačila jsem se divit, jak toho jezevce přibylo. V brance opravdu
už moc místa nezbývalo, nevím, kudy se tam ty dva góly mohly vlastně dostat?

Želva (Pavel)

↑ Zpod želvího krunýře 1 - první kapitola

Už jsem si myslela, že největší dobrodružství života mám za sebou. Jó, vy nevíte, že jsem malá černá vodní želva. Žijeme sice v moři, ale naše děti se rodí takovým zvláštním způsobem na souši. Říká se tomu "aribáda". Naše mamky se najednou seberou a odplavou na daleké pobřeží Kostariky naklást do písku vajíčka. Ještě, že se moje mamka zapovídala cestou s kamarádkou a připlavala mezi posledními. Je tam ze začátku totiž taková tlačenice, že by moje vajíčko určitě některá neohrabaná teta rozšlápla. A na břehu žijí takové podivné želvy bez krunýře, želvojedi. Oni vlastně nejedí přímo želvy, ale pijí želví vajíčka. Prý aby byli silní a mohli těch vajíček vyhrabat a vypít ještě víc. Naštěstí jsou prý také rozumní želvojedi, kteří ani možná naše vajíčka nepijí, a ti to těm druhým, co je pijí, dovolí jen první dvě noci aribády. Říkají, že by nás potom bylo málo. A tak jsem měla štěstí, protože moje mamka připlavala právě třetí noc. Zahrábla mě do písku a hajdy zpět do moře. Když jsem se asi za dva měsíce vyškrábala z písku, bylo nás tam plno, takových želvích batolat. A všechny uháníme jako o závod k moři. Snad to stihnem. Po pláži chodí takoví černí ptáci s obrovskými zobáky a my jim moc chutnáme.
Už jsem měla dost toho toulání kolem Galapág. Prý si je mám pořádně prohlídnout. Začínám se nudit. Vtom jsem něco uviděla. Obrovská želva plave na krunýři a do vzduchu jí trčí dvě bílé ploutve. To jsem teda ještě neviděla. Asi spí, protože hlavu nevidím. Najednou vám z boku připlavou tři kosatky. To jsou velryby. Asi si zrovna nedávaly moc pozor na cestu a buch, jedna z nich narazila hlavou do té velké spící želvy. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale ten velký krunýř se jí rozbil a než jsem se nadála, tak se kamsi potopila. Místo ní se na hladině objevilo několik malých krunýřků...
A najednou bylo moře plné jestřábů, kamzíků, svišťů a jakýchsi tarpanů. Ne, nezbláznila jsem se. Hned vám to vysvětlím. To jsou moji trosečníci, dlouho je už sleduji. Všichni slyší na jméno Trosečník. To mě ani tolik neudivuje, protože stejně nevím, co to je. Jsou prima. Určitě s nimi něco zažiji. Trochu se bojím, aby mi vydrželi, šmejdí tady pořád nějaký žralok mako. A moji trosečníci mají takové malinké tlamy.
Volají na sebe Jestřábi, Tarpani, Svišti, Kamzíci a Iks. No, želva se musí pořád něco učit. Myslela jsem si totiž, že jestřábi jsou ptáci. Možná, že jsou, ale nedovedu si představit, jak by ti moji jestřábi s těmi potrhanými křídly vzlétli. Ale jinak jsou šikovní. Těmi křídly pořád něco kutí. Moc mě zajímá co. A taky musím rozlousknout jeden problém. Může být jestřáb zároveň bobr, jelen nebo vlček? Asi jó. Čtyři z mých jestřábů slyší totiž i na tato jména. Bobr se mi líbí. Až budu velká, budu prý plavat mezi takovýma speciálníma želvama a budeme dělat bobříky. Já si udělám takového, jako mají moji jestřábi.
Do příště, jestli mi ten mako ty trosečníky nesežere, vám zjistím něco i o těch ostatních.

↑ Zpod želvího krunýře 2 - druhá kapitola

Vypravila jsem se za našimi želvími starci, abych se něco dozvěděla o těch mých trosečnících. Hodně mi toho pověděli. Trosečníci bývají různí, někteří jsou strašně smutní, nic nedělají a brzo umřou. Jiní jsou velice čilí a pořád se o něco snaží a někdy na moři neumřou. Jedna věc je všem trosečníkům společná, na moři se jim nelíbí. Ze všech sil se snaží dostat na pevninu. Jen ti moji nejsou takoví. Zdá se, že se jim na moři líbí. Mají trochu jídla a vody (některý člun více, jiný méně) a myslí si, že se jim nemůže nic stát. Jinak jsou prý trosečníci vybíraví v jídle a nechutná jim mořská voda. Kdybyste viděli jakou smrdutou vodu někdy pijí, místo aby si lokli doušku čerstvé mořské vody.
Snažili se lovit ryby - dorády. Dělají to tak podivně. Velice jsem se u toho bavila. Oni je nechytají do těch svých malých tlamiček, tam by se jim toho mnoho nevešlo. Spouštějí do vody takové tenounké a pevné pavučiny, které mají na konci malý ostrý háček. Na ten napíchnou kousek malé ryby, třeba té létající, které jim přes noc vždycky napadají do člunu a spoustí vlákno do moře. Pak čekají, až připluje nějaká ryba a chce si ten kousek jiné ryby sníst.Škubnou vláknem a háček se jí zapíchne do tlamy. No, jó, jenže většinou je to žralok. Ten cvakne svými ostrými čelistmi a plave pryč. Pak chvíli nadává, než se mu podaří dostat ten protivný háček z tlamy, a jde to zkoušet znovu. Dorády nemají nemají tak ostré zuby a tak skončí v drápech mých trosečníků. Nejvíc dorád nachytali Tarpani a ti, kterým říkají Iks. Libují si, že mají zásoby a těší se, že neumřou hlady.
Já mám spíš strach, že se mi utopí. Představte si, jim se líbí na moři, ale neumí asi jinak moc plavat než v těch svých krunýřcích, kterým říkají čluny. Sotva jim tam stříkne trochu vody, hned ji jako zběsilí vylévají zpět do moře.
Nejvíc se bojím o člun Kamzíků. Oni totiž Kamzíci vezou sebou mládě. To by tak nevadilo, kdyby to nebylo mamutí mládě. Víte, jak je takový mamut prý velký! Jestli nedoplují ke břehu dříve, než to mládě vyroste, určitě se jim ta loďka jejich rozpadne. Nebo je ten mamut z té loďky vytlačí. Ale Milan se jen usmívá a nezdá se, že by mu do dělalo starosti, spíš to vypadá, že sám nad mládětem drží ochrannou ruku. A to má ještě na lodi medvěda. Myslím, že ještě také není dorostlý do konečné velikosti. Jen za tu dobu, co je pozoruji, o kousek vyrostl. Možná kvůli tomu, aby svému člunu ulehčili, hodili do moře lodníka. Aspoň ho tam nevidím. Nevím, jestli bylo chytré zbavit se zrovna lodníka. Možná, že leží na dně člunu. Tam já nevidím a musím být opatrná, oni ti moji trosečníci mají občas takové podivné nápady...
Část trosečníků se přemístila do dvou malých člunů a kamsi pluli. Našli krásný ostrov, lozili po skalách, až jsem měla strach, mi popadají dolů a bude po nich. Za chvíli se jim už zase stýskalo po vodě. Co chvíli byl některý z nich u řeky, která tím ostrovem protékala. Něco zkoušeli přední ploutví. Zdálo se mi, že by nejraději přešli přes řeku jen po svých zadních ploutvích, tak aby si nenamočili ty své zvláštní krunýře, kterým říkají šaty.
Ještě než se vrátili k ostatním, našli si takový pěkný hliněný sráz a posvačili. To byste nevěřili, jak jim ta hlína chutnala. Mě hlína moc nejede, ale oni se po ní mohli utlouct. Jeden po druhém se na tu stěnu vrhali a nejvíce se sápali na tu hlínu, co byla úplně nahoře. Ten, kdo se najedl, se skulil dolů a za chvíli se už zase dral nahoru.

↑ Zpod želvího krunýře 3 - třetí kapitola

Zjistila jsem, že mým trosečníkům se říká lidé. Je rý jich na Zemi strašně moc. Od nás, želv se liší tím, že nedělají všechno pořád stejně, ale neustále se snaží vymýšlet něco nového. Aby se více a pohodlněji najedli, aby se rychleji a bez námahy pohybovali, aby na sebe mohli na velkou dálku volat. Naši moudří dědové říkají, že z nich mají strach, že něco na Zemi pokazí. Já se lidí zastávám, protože si vzpomenu vždycky na ty moje trosečníky. Neumím si představit, co by mohli tím svým skotačením po člunech způsobit pro Zemi zlého, nevýš tak zlomit si ruku nebo vyrazit si zub. Ale přece, musím vás poprosit, abyste nám do moře neházeli ty svoje tašky a sáčky pomalované různými klikyháky. Já je už sice znám, ale některé moje kamarádky si je pletou s medúzami. No, a když takovou pochoutku spolknou, je zaručené po nich.
To jsem se zase jednou vybála. Moji trosečníci si hráli asi na želvy. Lezli přitom po sobě a soutěžili, která posádka se ve člunu vzájemně celá přeleze nejdříve. Potom vzali lano, jaksi podivně jím točili kolem sebe a přitom vyskakovali. Nakonec s ním utíkali z jednoho konce člunu na druhý a tam cosi šmodrchali. Co chvíli však někomu uklouzla noha do vody. Co kdyby tam zrovna číhal žralok. Oni ty svoje nohy na člunu vlastně moc nepotřebují, takže si na ně asi nedávají moc pozor. Nejlepší byli prý Tarpani a po nich Kamzíci.
Příště si zas hráli na to, že jim uplavala jola, to je ten člun do zásoby. Měli ho co nejdříve připoutat škotovým uzlem, dřív než se rozvine celé lano. Ani se nedivím, že v tom spěchu se jim moc nedařilo. Štěstí měli Tom a Filip od Tarpanů, Petr a Honza od Svišťů a Jirka od Iksáků. Při druhé zkoušce měli na odplouvající jolu přivázat postupně tři provázky ambulákem, škoťákem a rybářskou spojkou. Hlavně ta poslední jim dala notně zabrat. Už se nedivím, že rybáři prosedí u vody tolik času. Vážou, a vážou... Líbilo se mi, jak vázalo Mamutí Mládě. Vesele cupitalo vedle joly, jakoby si s ní povídalo a předníma tlapkama ne a ne uzávat potřebný uzel. Lepší než kdyby o překot rostlo.
Možná, že s vámi budu na vašem táboře. Překvapilo mě, jak jste se dověděli, že tam chci jet s vámi. Několik obětavců mi tam už jezdí kopat takové kanály, abych se mohla dostat vodou až těsně k vašim stanům. Nevím ale, proč je kopou tak úzké. Jsem sice malá, ale půl metru na otočení potřebuji.

Novinky

Kalendář akcí

<< květen 2024 >>

poútstčtpásone
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31

Anketa


Statistiky

© 2005-2024 Panteři a Kokino
verze 3.0.0