↑ Zápis z kroniky...

Pony Express drží slovo
V průběhu naší celoroční hry jsme zjistili, že i u nás každoročně jezdí desítky nadšenců poštovní štafetu Pony Express. Podařilo se nám vypátrat i samotného šerifa Československého Pony Expressu. Povídali jsme si spolu pouze dvakrát po telefonu. Dozvěděli jsme se, že Pony Express jezdí vždy poslední srpnový víkend. Zrovna v době, kdy jsme měli být na táboře. Uvažovali jsme o návštěvě Jihlavy, ale pro mladší vlčata by to byla příliš náročná akce. Proto nás potěšila šerifova nabídka, že se cestou zpět u nás na táboře zastaví. Slíbil to na padesát procent. Naposledy jsme spolu mluvili někdy v první polovině prázdnin.
Je neděle po poledni. V kuchyni se dovařuje oběd. Na odbočce k táboru máme malý poutač, kdyby přece jen přijeli jezdci Pony Expressu. Mírně poprchá. Jsem v lese nad táborem. Najednou se ozve motor auta. Ani se mi nechce věřit, že se to tak podařilo. Opravdu, za chvíli už vjíždí na táborové náměstí sám šerif Pony Expressu Kovpak v plné parádě. Párkrát důstojně zapózuje a pak už se dává do předvádění a povídání. Nasáváme spoustu informací o westernovém způsobu ježdení a obdivujeme jak vzorně ho poslouchá kůň.
Když se loučíme, oceňuji, že přijeli, i když od našeho posledního rozhovoru uplynul více než měsíc. A navíc cestu na náš tábor jsem mu jen zběžně popsal. Říká, že u nich je to normální. Když se prý na Čekoslovenský Express přijedou podívat Američené, marně se rozhlížejí po obloze a hledají vrtulníky koordinujicí tuto akci. Jak to celé organizujete, ptají se udiveně? Bez vrtulníků a vysílaček? Odpověď je prostá. Pár týdnů předtím se sejdeme, rozdělíme si úseky a každý ručí za svůj. Když nemůže jet sám, někoho si sežene. Když dáme slovo, platí. Jinak by to nešlo.